Housle

Housle společně s violou, violoncellem a kontrabasem patří do skupiny smyčcových hudebních nástrojů.

Smyčcové nástroje jsou strunné nástroje, na něž se hraje smyčcem. Existovaly však již celá tisíciletí před tím, než byl objeven smyčec.

Dříve se na nástroje drnkalo, což bylo přirozenější než hra smyčcem. První smyčec nebyl pravděpodobně ničím jiným než zcela obyčejnou dřevěnou tyčí; pozdější tvary smyčce se podobají loveckému luku, nejpravděpodobnějšímu předchůdci smyčce.

O vzniku smyčcových nástrojů toho mnoho nevíme. Podle odhadů se poprvé přejíždělo smyčcem po struně před 6000 lety ve střední Asii. V Evropě se objevovaly smyčcové nástroje od dávnověku až do období pozdního středověku v popisech a na vyobrazeních bez smyčce. O něm jsou první dochované zprávy z 10. století.

Samotné housle v dnešní podobě vznikly v druhé polovině 16. století na území nacházejícím se jižně od Alp. Housle jako většina smyčcových nástrojů mají čtyři struny, které jsou laděny v čistých kvintách: g, d1, a1, e2. Rozsah je od g - c5[g3]. Zajímavé je, že housle si od svého vzniku víceméně svůj vzhled i tvar - a smyčec se přitom stále ještě vyvíjel. Poslední jeho vylepšení pochází z přelomu 18. a 19. století.

Housle mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, která ještě mimo jiné obsahuje violu a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj - kontrabas, však svou stavbou patří mezi gamby (stejně jako např. středověký nástroj viola da gamba).

Výrobou houslí (a zároveň i všech ostatních smyčcových nástrojů) se v České republice - kromě mistrů houslařů - zabývá podnik Amati Kraslice.

housle

              ________________________________________________________

Středisky výroby houslí v 16. století byly v Itálii Cremona, Brescia a Benátky. Otcem houslí bývá označován Andrea Amati. On, oba jeho synové i vnuk Nicolas jsou pokládáni za mimořádně nadané a zručné řemeslníky. Byli to oni, kteří provedli na houslích největší změny. Dali jim nejen ušlechtilý tvar, ale také zvýraznili jejich zvuk: zploštili klenuté dno a víko, zvýšili napnutí strun a zdokonalili houslový lak.

Vrchol houslařství dosáhl Antonio Stradivari, žák Nikolase Amatiho. Stradivariho jméno se stalo synonymem tohoto nástroje.

Tento vrchol vývoje houslí v Itálii skončila koncem 18. století. Příčina byla v ekonomických a politických problémech země. Přestože se od té doby vyrábějí housle na celém světě, žádní z nich ještě nedosáhly zvuku oněch originálních nástrojů.

              ________________________________________________________

Houslový repertoár je velmi rozsáhlý. Sólové koncerty napsali například Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Ludwig van Beethoven, Niccolo Paganini, Johannes Brahms, Felix Mendelssohn - Bartholdy, Max Bruch, Petr Iljič Čajkovskij, Jean Sibelius, Alban Berg, Arnold Schönberg, Sergej Prokofjev, Antonín Dvořák.

Nejznámnější sbírkou sólových skladeb houslové literatury jsou Bachovy sonáty a partity BWV 1001-1006.

Samotné housle nachází samozřejmě uplatnění i v komorní hudbě (houske + klavír, smyčcová kvarteta, kvinteta), pak i v symfonickém orchestru (skupina I. a II. houslí).

K nejvýznamným houslistům patří: Fritz Kreisler, Jascha Heifetz, David Oistrach, Yehudi Menuhin, Ida Haendel a Isaac Stern, z českých např. Váša Příhoda; z dosud žijících - Itzhak Perlman, Maxim Vengerov, Vadim Repin, Nigel Kennedy, Hilary Hahn, Joshua Bell, a houslista Sara Watkinsová, z našich pak bezesporu Josef Suk.

Nejvýznamnějším houslistou všech dob byl Niccolo Paganini, který zavedl do houslové hry a obohatil houslovou literaturu o mnoho nových technických i výrazových prvků. Jeho "24 Caprices pro sólové housle op. 1" patří dodnes k základním studijním skladbám studia na konzervatořích, ale i tradičnímu repertoáru "vyzrálých" umělců.

Niccolo Paganini (1782-1840)